Myslím na vás…

Letošní oslava konce roku (Jaký protimluv, že? Měla bych napsat “loňská oslava”, ale to zase navozuje pocit, že už to bylo dávno, ale ono to bylo teprve před pár dny.) byla pro mě uplně jiná než ty předchozí. Byli jsme sami tři doma se sedmičkou vína, kterou mohl pít jen Milan. Koukali jsme na film Manon od pramene a na Muže, který sázel stromy. Asi poprvé v životě jsem ten den přemýšlela o tom, co se daný rok stalo a jaké plány mám na rok následující. Vždycky jsem si totiž o takových úvahách myslela, že jsou buď nostalgické a nebo slibotechnické. Jenže až teď jsem si uvědomila, že pro mnohé to fakt něco znamená. Co je nostalgického na tom, že si člověk zhodnotí své úspěchy nebo neúspěchy? Co je slibotechnického na tom, stanovit si cíle a mety na další rok? (Teda za předpokladu, že to neplácám do větru jen tak…. ve stylu: “už nikdy nebudu pít alkohol”, jenže pak slaví narozeniny teeeen, a narodil se potomek tohoooo a oženil se tamteeeen…)

A co bylo tak jiného na tom roku 2014, že to potřebuju zdělit internetu?

Na sklonku roku 2013 jsem totiž přišla do jiného stavu a tak rok 2014 se celý motá tady kolem toho… totiž kolem mého pupku. Jak několikrát poznamenala Verča, těhotenství jsem si užívala. A nejen to. Napojila jsem na “pupek” uplně vše. Říkala jsem sama sobě a tomu tvorečku ve mně: “Tak, člověče, hodlám si to užít a tak chci, abys věděl(a), do čeho jdeš, že jsem máma aktivní, že jsme rodina hudební a že jsme rodina tak trochu jiná než konvenční. Nic pro mě nekončí, žádnou svobodu neopouštím, žádné břemeno na sebe nedávám. Vše teď začíná a tu cestu půjdem spolu, dokud ty budeš chtít být s námi.”

Zkrátím to:

V tom roce jsem napsala diplomku, vdala jsem se (v Ocawango city u potoka někde mezi Skryjemi a Dolními Loučkami), obhájila diplomku a udělala státnice, stal se tak ze mě inženýr, přijali mě na doktorandské studium, zahrála jsem si Americký kvartet Antonína Dvořáka a Sukovu Meditaci (https://www.youtube.com/watch?v=1DbS3qAxv6g) na Novoměstském slunohraní, porodila jsem dceru, pochopila jsem spoustu věcí a potkala velmi inspirativní lidi.

Pochopila jsem, že ekologie je sakra složitá a že nemám šanci ji celou pochopit za svůj život a že se můžu jen pokusit rozklíčovat malinký (mikrocentimetrový) díleček ve své diplomce. V tomhle mě inspiroval můj vedoucí diplomky Jarda.

Pochopila jsem, že milovat neznamená omezovat nebo přetvořit, ale sdílet, respektovat, uctívat a prožívat. V tomhle mě inspiroval můj muž Milan.

Pochopila jsem, že se nemusím hnát za titulem, ale že jej mám, protože mě ty dva roky studia nějak obohatily, a tudíž že další stupeň vzdělání mě může jen a jen zase obohatit. A pokud to tak nemá být, nikdo nemá právo mě odsuzovat, pokud se rozhodnu studium ukončit jinak. V tomhle mě inspiroval někdo tam nahoře.

Pochopila jsem, že rodit můžu beze strachu a s minimem bolesti, že to je spojení sebe se zemí i nebem, že to je vyjímečný okamžik, kdy se děje uplně vše a čas najednou plyne jinak. V tomhle mě inspirovala dula Iva. (Ráda bych, abych i já takhle mohla jednou někoho inspirovat.)

Pochopila jsem, že to zvládnu. V tomhle mě inspirovala moje mamka.

Svou dceru nosím v šátku, zkoušíme bezplenkovou metodu a spíme spolu všichni tři v jedné posteli. V tomhle mě inspirovali mí kamarádi Johana a Martin a jejich dcera Maya.

Pochopila jsem, že dítě si vybralo nás, aby nás něco naučilo. V tomhle mě inspirovala má dcera Pavlína.

Pochopila jsem (snadužasipostopadesáté), že když je špatně, může být ještě hůř, ale že i to má smysl a že pak jednou bude zase dobře. V tomhle mě inspiroval můj kamarád Jirka.

Pochopila jsem, že máme právo vyjadřovat své emoce, žít své sny, dělat věci, které nás baví, právě teď a právě tady a ne až někdy potom. V tomhle mě inspirovaly nádherné ženy Kajča, Verča, Aňa, Leňa a Saška a jeden mužskej.. Petr.

Byl to nádherný rok a těším se, že ten následující bude ještě nádhernější. Lidem, které tady zmiňuji, bych ráda přála, aby si ten následující rok taky užívali. Všem ostatním přeju to samé, ale každý ať si najde to své “užívání” v tom, co právě prožívá a žije a dělá a tvoří.

A tak se dostávám k tomu, co mě trklo ráno na Nový rok, když jsem se vzbudila. Letos (rozuměj loni) jsem nikomu nenapsala ani esemesku, ani na facebooku přání do nového roku, ani k vánocům, i když mi někteří zprávu poslali. Já jsem si uvědomila, že když to přání píšu, tak mi to připadá jako klišé. Že je to fráze hozená do éteru, která sice možná vykouzlí úsměv, zahřeje na duši (“jéé, vzpomněl/-a si na mě”), ale velmi rychle se vytratí. Šťastný nový rok. A konec. A to se mi nelíbí. Nechci ale tímto vytvořit dojem, že odsuzuji posílání takových zpráv a přání. Každý dělá, co cítí, že je správné, tak ať to klidně dělá. Proto se na mě nezlobte, že jsem vám nenapsala a nepopřála do nového roku. Ujišťuji vás, že na vás všechny myslím, jak se asi máte, s kým slavíte Silvestra a jak moc velkou kocovinu budete mít den poté, pokud vůbec nějakou budete mít.

Myslím na lidi, které jsem kdy potkala a které mě jakkoliv inspirovali (nejen ti v roce 2014, ale všichni předchozí v letech minulých) a vyjadřuji jim tímto vděčnost. Je jich hodně, takže nemá smysl je tady vypisovat, ale JSOU, a to je důležité! A cítím, že cokoliv dalšího tady na jejich počest napíšu bude zbytečné.

Ale přecejen jedna věc tu je, kterou přeju všem:

Buďte v roce 2015!

Vaše Léňa

Co si o tom myslíš?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s