Jak se mi nepovedlo rozveselit to zimné pochmourno aneb o hraní na ulici v zimě a sychravu

Dalibor troubí na Didgeridoo na Masarykově ulici v Brně

V pondělí 19. ledna jsem se přesvědčil o tom, jaké je zimné počasí pro buskera smůla. Vyzbrojen nahřívacími láhvemi jsem se vydal hrát na náměstí. Nepršelo, jen jemně mrholilo, ale byla zima, vlhko a nevlídno, půl deváté večer. Velmi málo lidí vytáhlo ven paty. A ti, kteří to udělali, svižným krokem kráčeli k svému cíli, oči upřené vpřed, filtrující všechny rušivé vlivy.

Za hodinu hraní se ke mě zastavilo pouze pět lidí, z toho tři hodili do kasičky. Počasí je doopravdy berná mince. Vydělal jsem 25 korun. Rádia ten den varovaly, že je nejdepresivnější den v roce. Lidi si to vzali k srdci, a řídili se podle toho. Já jsem na to nedal, ale v rámci pouličního umění je klíčové jít s davem. Dát mu to, co chce. O vánočním čase přenádherné koledy, které vás zahrnou pocitem lásky a radosti. A v zimném sychravém dni, ještě k tomu v nejdepresivnějším dni roce… vlastně nic. Možná vás napadne jako mě: ,,Vždyť to není možné! Právě naopak, pojďme proti tomu. Rozveselme to smutné chladné počasí nějakou parádní muzičkou.“ Ale ono to tak nebylo. Nepovedlo se to.

Jsem totiž Quijot, bojovník s větrnými mlýny. Takové jsou mé mentální jazyky… A i když jsem skončil hraní s o něco horší náladou, hřál mě pocit, že jsem podal dobrý výkon a že má extrovertní forma zkoušek – hraní na ulici – je pro mě praktický trénink. Srovnám-li hraní na ulici u nás a ve Skotsku, kde jsem hrál v únoru a lednu roku 2012, připadá mi moje pondělní zkušenost jako procházka růžovým sadem plných skotačících jednorožců.

Ve Skotsku jsem zažil absolutní formu ignorace, kdy na mě nikdo ani neztočil svůj zrak. Mohl jsem hodinu hrát na didgeridoo, valit to nejlepší, co jsem uměl a nedostal jsem ani špetku pozornosti. Zažil jsem to v Glasgow, jednoho podobně chladného dne. Nebyl ani pozdní večer… jen odpoledne. Bylo to hrozné. Ale existují i horší – slyšel o místech, kde vám oproti zákazu buskingu vezmou nástroje, popř. vás uvězní v cele předběžného zadržení. Šílené, že?

Největší vtip je však v tom, že průměrné pochmourno je ten nejhorší stav. Třeba, když je -15°C, hraje se skvěle. Jednou jsem takhle vyrazil hrát v Ostravě na ulici. Zababušený, pod šátek přes pusu jsem si dal didgeridoo a zkoušel jsem jak dlouho vydržím a jestli někdo vytáhne minci aniž by se bál že mu k ní přimrzne ruka. Můj záměr byl: Půjdu hrát, a pokud něco vydělám, zajdu si na dobrou kávu. Nakonec jsem vydělal na dvě velmi prvotřídní kávy. Za 30 minut hry ostravaci řadně ocenili mou hudební odvahu.

Souhrnem, když už, tak extrémní podmínky, za to vás lidi ocení. Můžete hrát třeba na zasněžené Lysé hoře, jak píšu ve blogčlánku zde. Ale průměrné zimné pošmourno je to nejhorší. V něm raději na ulici nehrajte. Radím vám dobře, raději si zalezte pod peřinu, popíjejte kvalitní list čaje a pište o svém počínání chytré příspěvky na blog.

Ps.: Poslechněte si minutovou skladbu přímo z onoho pošmourného dne: 

Reklamy

Co si o tom myslíš?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s